Když jídlo přestalo být nepřítel

K výživě jsem se nedostala proto, že bych odjakživa milovala zdravé vaření.

Vlastně přesně naopak.

Můj vztah k jídlu a vlastnímu tělu byl dlouhé roky všechno možné, jen ne zdravý.

Už jako malá jsem měla nadváhu. A někde právě tam se začaly ukládat první malé střípky toho, že s mým tělem asi není něco v pořádku.

Pamatuji si například větu mojí mamky:

„Dojde tam Deniska v rámci hubnutí.“

Myslela to dobře. Chtěla mě motivovat k pohybu.

Jenže dětská hlava si podobné věty někdy uloží úplně jinak, než jak byly zamýšlené.

Ne jako:

Pohyb je fajn.

Ale spíš jako:

Musím zhubnout.

Moje tělo by mělo vypadat jinak.

Taková, jaká jsem, nejsem úplně v pořádku.

A tyhle drobnosti se postupně skládaly.

Tak jsem začala makat

Časem se mi podařilo trochu zhubnout a začala jsem dělat aerobik.

Trénovala jsem. Hýbala jsem se. Snažila jsem se.

A právě tam jsem dostala svůj první přesně propočítaný jídelníček.

A protože když něco dělám, mám tendenci to dělat pořádně, držela jsem ho opravdu do puntíku.

Přesně jsem věděla, co můžu jíst.

Kolik toho můžu jíst.

A hlavně co bych jíst neměla.

Jenže ať jsem se snažila sebevíc, pořád tam byl.

Ten malý špíček kolem břicha a boků.

Cvičila jsem.

Dodržovala jsem jídelníček.

Snažila jsem se.

A moje tělo přesto odmítalo vypadat tak, jak jsem si představovala, že by vypadat mělo.

Pak přišla věta, na kterou jsem nezapomněla dodnes.

Trenérka tehdy řekla, že příští sezónu musíme mít spojené dresy a zakryté břicho.

Kvůli mně.

Možná to pro někoho byla jedna poznámka.

Pro mě to byl další střípek do skládanky, která už nějakou dobu vznikala.

A já tehdy našla řešení.

Přestala jsem jíst.

Fungovalo to. Bohužel.

Zhubla jsem.

Takže z pohledu tehdejší Denisy to vlastně „fungovalo“.

Jenže spolu s kilogramy postupně mizel i normální vztah k jídlu.

Porucha příjmu potravy byla na světě.

Jídlo přestalo být běžnou součástí života.

Bylo to číslo.

Kontrola.

Výčitka.

Odměna.

Trest.

Něco, co jsem chtěla, ale nesměla.

Něco, kolem čeho se můj svět začal točit mnohem víc, než bych si tehdy dokázala připustit.

Potom přišlo studium medicíny.

Stres.

Náročné období.

A zvláštní paradox: pořád jsem jedla málo, ale přesto jsem začala přibírat.

Moje tehdejší odpověď?

Ještě větší kontrola.

Diety.

Zase hubnutí.

Chvíli něco fungovalo, pak ne.

Pak jsem znovu výrazně zhubla.

A zase přibrala.

Zpětně vidím, jak obrovskou část mého mentálního prostoru tehdy zabíralo právě jídlo.

Co jsem jedla.

Co budu jíst.

Co jsem neměla jíst.

Kolik to má energie.

Jestli po tom přiberu.

Jestli jsem byla „hodná“.

Jestli jsem něco pokazila.

A přitom je na tom skoro ironické, že právě člověk, který nad jídlem přemýšlí od rána do večera, může mít k jídlu úplně nejhorší vztah.

Pak jsem otěhotněla

A něco se změnilo.

Poprvé už totiž nešlo jen o mě.

Jídlo najednou nebylo nepřítel.

Nebyl to ani zakázaný požitek, který si musím zasloužit.

Byl to prostředek.

Způsob, jak svému dítěti dát to nejlepší, co v tu chvíli můžu.

Najednou jsem nepřemýšlela:

Co nejíst, abych nepřibrala?

Ale:

Co mám jíst, aby se moje miminko mohlo zdravě vyvíjet?

A po porodu přišla další myšlenka.

To dítě mě potřebuje.

Potřebuje, abych měla energii.

Potřebuje, abych fungovala.

Potřebuje zdravé tělo, které ho bude nosit, kojit, vstávat k němu v noci, běhat za ním a zvládat obyčejný každodenní život.

Moje tělo najednou přestalo být projektem, který potřebuji opravit.

Začala jsem ho vnímat jako něco, o co potřebuji pečovat.

A to byl pro mě obrovský rozdíl.

A potom přišla TČM

Můj manžel už v té době pracoval jako terapeut.

A byl to vlastně on — a s ním tradiční čínská medicína — kdo mě postupně naučil dívat se na tělo jinak.

Nejen jako na kalorickou rovnici.

Nejen jako na něco, co musím dostat pod kontrolu.

Ale jako na systém, který se neustále snaží hledat rovnováhu.

Začala jsem studovat TČM v Praze.

A najednou jsem objevovala úplně jiný pohled na potraviny.

Nestačilo už jen:

Kolik mají kilojoulů?

Kolik obsahují bílkovin?

Kolik sacharidů?

Začala jsem se ptát:

Co tahle potravina s tělem dělá?

Zahřívá ho, nebo ochlazuje?

Podporuje trávení?

Vyživuje?

Vytváří vlhkost?

Je vhodná právě pro tohoto člověka?

V tomto období?

V tomto stavu?

A začalo mi docházet něco, co dnes považuji za úplně zásadní.

„Zdravé jídlo“ není totéž jako jídlo vhodné pro každého člověka v každé situaci.

A možná ještě důležitější bylo něco jiného.

Přestala jsem bojovat se svým tělem.

Dnes mám tři děti

A nadváha ani podvýživa se po porodech nevrátily.

Nežiju na dietě.

Nevážím každé sousto.

Nemám pocit, že si musím jídlo zasloužit cvičením.

A hlavně už se můj den netočí kolem toho, jestli jsem jedla „správně“.

Jídlo dnes není můj nepřítel.

Je to jeden z nejlepších nástrojů, které mám k dispozici.

Možná dokonce můj každodenní spojenec.

Protože na hodinu v posilovně nemusíme mít vždycky čas.

Na masáž také ne.

Na perfektní self-care rutinu často už vůbec ne.

Ale jíst musíme.

Každý den.

Několikrát denně.

A to znamená, že několikrát denně máme příležitost svému tělu něco dát.

Energii.

Výživu.

Teplo.

Regeneraci.

Stabilitu.

Nebo naopak další zátěž.

Proto dnes pracuji s výživou jinak

Možná i proto už mě dávno nezajímá jen to, jestli má jídelníček správný počet kilojoulů.

Samozřejmě že výživová hodnota jídla je důležitá.

Stejně jako bílkoviny, sacharidy, tuky, vláknina, vitaminy nebo minerální látky.

Ale člověk není tabulka.

A naše tělo nefunguje ve vakuu.

Do toho, jak se cítíme, vstupuje trávení, spánek, stres, nervový systém, hormony, životní období, pohyb, regenerace i to, jak dlouho už jedeme na rezervy.

TČM mi k tomu dala další vrstvu pohledu.

Naučila mě hledat souvislosti.

A právě proto dnes nechci lidem jen říkat:

„Jezte tohle.“

Mnohem víc mě zajímá:

Proč právě tohle?

Proč právě teď?

A co vám vaše tělo vlastně říká?

Protože jídlo opravdu není jen něco, čím zaháníme hlad

Může to být nástroj kontroly.

Vím to.

Může to být způsob, jak zajíst stres.

Může to být odměna.

Trest.

Útěcha.

Zakázané potěšení.

Ale může se stát také něčím úplně jiným.

Každodenním způsobem péče o vlastní tělo.

Ne proto, že ho chcete zmenšit.

Ne proto, že ho chcete potrestat za to, jak vypadá.

Ale protože chcete, aby dobře fungovalo.

A když člověk začne jíst s jiným záměrem než jen „zahnat hlad“, „nepřibrat“ nebo „zajíst stres“, tělo to sakra pozná.

Já to svoje musela pochopit trochu složitější cestou.

Ale možná právě proto dnes dělám to, co dělám.

Protože vím, jaké to je, když jídlo ovládá život.

A také vím, jaké to je, když se z něj znovu stane něco, co nám může pomáhat život skutečně žít.

S úctou k Vašemu zdraví,

Denisa💚